Úvahy nad knihou "Úvod do zbožného života
O nutnosti duchovního vedení
    První téma je o tom, že pokud člověk chce duchovně růst, musí mí někoho, kdo ho povede. Samozřejmě tím první a hlavním je Duch Svatý, ale i on promlouvá ke každému v jeho řeči. Nebo-li skrz druhé lidi. Né že by nemohl přímo, ale je to kvůli nám. Neb přiznejme si to otevřeně. Rádi máme určité zajeté koleje, které se nám nechtějí měnit a pokud je máme změnit, nechce se nám.
    A právě od toho je tu naše duchovní vedení, aby nás nasměrovalo, kam my sami bychom nešli a nebo nám pomohlo hledat i jiné pohledy na určité problematiky, či kořeny našich chyb, abychom neodstraňovali jen nať, která z kořene vyroste zas.
    Samozřejmě při výběru duchovního vedení musíme být maximálně obezřetní. Né každý člověk se hodí právě pro Tebe. Né, že by byl třeba šptaný, ale jen má jinou cestu. A ty si mušíš vybrat takového, který je co nejvíce podobný Tobě a spolu jít krůček po krůčku ke svatosti. Pokud si někoho vyberu, musím mu umět důvěřovat, ale tak, abych rozlišoval, co je pro mé dobro a co není. Neb né každý člověk může být ve víře tak silný, aby dokázal člověka dobře vést. Ale zas na druhou stranu musím rozlišovat, proč danou věc nechci přijmout. Zda je to jen proto, že to nechci přijmout a nebo, že to není ve shodě e Evangeliem. Tvým semaforem ať je svědomí a modlitba.
O chybách
    Chyby. Jak nerad člověk slýchá, že udělal něco šptaně. Protože nejtěžší je to přiznat sám před sebou a pak před ostatními. Ovšem pokud chcem jít blíže ke svatosti, je třeba chyby vidět, protože pokud je nevidím, nemůžu pracovat na jejich odstanění. A k tomu abych je viděl, je třeba si je přiznat. Ale nikdy by úzkost nad vinami neměla brát člověku radost z toho, že je věřící. Člověk hřeší a hřešit bude. Naším úkolem je hřeši co nejméně. To, že si dokážeme přiznat naše chyby je k našemu dobru. Zaprvé nebudem pyšní a nebudem si myslet, že jsme jedničky, za druhé budem shovívaví k chybám druhých a za třetí je můžem po malinkých krůčkách odstraňovat. Ale opravdu jen po malinkých krůčkách. Nechtějme hned všechno naráz. Pak se zahltíme a dojde nám dech. Neboť když děláme velké kroky, opomineme všechno to, co je mezi tím prvním a druhým krokem. Proto se nebojme jít pomalu, ale s radostí. A to opakuji s radostí! Protože jedině pak mužeme přidávat a z malých krůčků vznikají velké vzdálenosti.
O zbožnosti
    Ano, hodně lidí zapomíná na zbožnost a vidí křesťanství jen v tom rozměru, že je dáno deset přikázání a to křesťan nesmí překročit a když se tak stane, je zle. Ale je to opravdu tak? Tito lidé zřejmě nikdy nepoznali třetí rozměr víry. A to je zbožnost, resp. láska. Co je člověk ochoten udělat pro druhého, když ho opravdu miluje. A najednou všechny úzkosti se změní v radost. A přesně tak je to i ve víře. Je tu láska k Ježíši, který je tvým nejlepším kamarádem. A když někoho opravdu miluji, tak mu přeci neubližuji, ne? A na tuto skutečnost se hodně zapomíná a nemluví se o ní. Ano je to právě láska, která je svorníkem k dokonalosti. Tím nechci říci, že věřící člověk nemá trápení, má je, ale není na ně sám a ví, že jeho cesta někam vede a má smysl. Přibližme si to na elektrickém vedení. K tomu, aby se nám např. rozsvítila žárovka, je nutno mít min. dva vodiče, jedním co do vlkánka vstupuje a druhým odchází. A přesně tak je to i ve víře. To jedno vedení jsou ty přikázání a to druhé láska k Ježíši. Jedno bez druhého by nešlo. A pokud toto všechno funguje, dává mi to nejen světlo do života, ale i teplo, porozumění a radost. A to je právě ten třetí rozměr, který nejde napsat, ten se musí zažít a bez kterého by to všechno bylo opravdu jen deset přikázání! A toto je to světlo, které by mělo vyzařovat z věřícího člověka.
O náklonostem ke hříchu
    Zkusme si to přiblížit na příkladu. Vzpomeňme si na někoho/na něco co nemáme rádi. Opravdu bytostně ho/to nesnášíme. Tak pak se nám znechutí i všechno to, co s ním/s tím souvisí. A totéž platí i o hříchu. Pokud si ho zprotivíme, zprotivíme si tím i všechno to, co s ním souvisí (náklonosti).
Člověk je jen nástrojem
    To, že žijem není z naší vůle. Vznikli jsme z lásky rodičů. A to, že všechno je tak, jak je, je zas z lásky Boží k nám, neboť sdílená radost = dvojnásobná radost. A to že té radosti není málo. Ale člověk na tuto skutečnost často zapomíná. Někdy si myslíme o sobě Bůh ví co. Ale jak jsme nepatrní a zranitelní. Stačí, aby nám praskla jedna malá cévička např. v mozku a je konec. Až terpve když je nám úzko začínáme myslet na toho, kdo nás stvořil. Teprve pak si začneme uvědomovat, že jsem vlastně jen nástrojem v rukou Božích. Je to tak krásné, být nástrojem. Vždyť pokud se má něco podařit, tak leccos bez nástroje ani nelze, např. hudba. Aby vznikla krásná hudba, je třeba spoustu nástrojů a spoustu hráčů. Ale také, pokud se jedná o velké těleso, je třeba dirigent. A proto nebojme se být v tom Božím orchestru nástrojem. Protože právě nástroj vydává ten krásný zvuk. A nebojme se děkovat za to, že jsme a že jsme takoví, jací jsme. I třeba s chybama. Protože když je někde třeba nepatrně škráblý, obvykle v rukou dobrého hráče zní dobře. A Ježíš je dobrým hráčem a dokáže ze všeho, i toho nejponičejnějšího, udělat krásný orchestr. Jen musíme chtít a nechat se vést. Prostě být nástrojem v rukou Božích. Není to užasný?
kurzy Excel Praha - počítačové kurzy Hindemith
Webmaster and © Václav Revenda 2013