O smrti
    Tak už to v životě chodívá. Lidé se rodí, ale i umírají. Ale myslím, že věřící člověk nemusí být smutný, když mu někdo zemře. Věří, že smrt je začátek života věčného. Něco jako porod. Dídě v břiše matky už by taky nemohlo žít, a proto se musí narodit do světa. A skoro vždy je to s brekem. A to jak s brekem matky díky bolestem, tak samozřejmě i dítěte. Proč? Protože se ocitl na cizím místě. Přišel na svět z bříška, kde mu bylo dobře a kde mu nic nescházelo. Alespoň si to tak myslí. Ve skutečnosti tomu tak není. Narodil se, protože už by v bříšku matky nemohlo žít delší dobu. Neví, co ho zde čeká za krásné chvíle a brečí. A přesně proto brečíme i my na pohřbech, protože nevíme, co nás čeká krásného po smrti; jak o tom píše 1. kniha Korintským ve 2 verši a 9 kapitole: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Proto věřící člověk nemusí být smutný a brečet na pohřbech, ale radovat se! Poučit se z chyb a jít dál. To je naše naděje.
    Pohřeb je na poslední chvíli inicializace vzpomínek a díků za všechny krásné chvíle, které jsme společně zažili a v dobrém jít v jeho šlépějích. Je zajímavé, že všechny ty smutné a těžké chvíle spojené s umíráním (stáří, nemoce), člověk zapomene a pamatuje si jen to krásné. Umírání má být přípravou na smrt, jak pro umírajícího, tak pro pozůstalé. Právě tyto chvíle jsou v životě lidí stěžejní, protože si dokázali říci to, co nikdy před tím. Třeba si jen odpustit a nebo ještě hůř.. našli si na sebe za celý ten život alespoň chvíli času. Alespoň že přecijen našli. A proto i utrpení patří k umírání a má nezastupitelnou hodnotu v životě člověka. Lze urovnat to, co bylo hrbolaté třebas celý život; na jedné (u umírajícího) i druhé (pozůstalých) straně - vlastně i té třetí a to straně duchovní. Kolik lidí těsně před smrtí se smířili s Bohem? A nebyl to vždy jen strach, ale dost častou touha po obrovské lásce někoho, ke kterému právě přicházim. A proto katolická církev odmítá uměle vyvolané úmrtí, aby umírající člověk nebyl o tyto krásné prožitky ochuzen. O prožitky, které v sobě celý život třeba vědomě či nevědomě umlčoval. Pozůstalí pak z toho konce ví jen jedno: že mu dosloužil do poslední chvíle, jak se sluší a patří. A to platí né jen u věřícího člověka:-))). Kéž by to dnešní svět uměl taky!
kurzy Excel Praha - počítačové kurzy Hindemith
Webmaster and © Václav Revenda 2013